Silvestrovský den pro mě začal dosti brzy (až moc přiznávám). V 6:30 mě totiž vzbudili, že jsou u dívčích sprch zabouchnuté klíče uvnitř a tedy, že se nemohou sprchovat. No těšila mě jejich důvěra v mé zámečnické schopnosti, ale bohužel jsem jim nemohla pomoct. Jen jsem navrhla, aby se holt prostřídaly s klukama, nebo počkaly, až zařídim otevření.

Ranní modlitba i diskusní skupinky už probíhaly hladce a během mezer jsem sehnala pana správce, který nám dívčí sprchy odemknul. Odpoledne byla pěkná zima a taky pěkně nasněžilo, což se nám celkem hodilo. Já jsem na odpoledne naplánovala pečení, abychom si měli co dát večer na oslavu nového roku a taky trochu na představení něčeho z Čech. V krámě jsem pak chtěla koupit ještě něco dobrého a prskavky ale světe div se, uplně jsem zapomněla, že by mohly mít obchody zavřeno, takže jsem to vzdala. Večer ale přišli na byt spolubydlící a řikali, že žabka u nás pod barákem má ještě otevřeno, tak jsem tam naběhla a u pokladny byly ještě poslední tři balíčky prskavek, jupííí!

Někteří účastníci byli na večerní modlitbě v katedrále, takže když jsem přišla v devět otevřít, už někteří stepovali přede dveřmi a byli dost promrzlí. Naštěstí jsme měli horký čaj a uvnitř bylo teplo, tak za chviličku ožili. Španělé dorazili o něco déle z Letňan a to ve skvělé náladě, protože se tam vyhlašovalo, že příští sektání bude ve Valencii. Přitáhli sebou i dva lampiony štěstí s nápisem Valentia 2015, které jsme se rozhodli pouštět o půlnoci.

Nakonec před jedenáctou dorazili i ostatní z rodin a někteří i s rodinami ke společné večerní modlitbě za mír. Tu jsme skončili ve třičtvrtě na dvanáct, takže byl akorát čas se obléknout, obout a vyrazit ven. O půlnoci jsme zapálili a vypustili lampiony štěstí a zamávali rozdanými prskavkami. Pak nás přilákal velký ohňostroj hned za školou. Už v průběhu jsme ale začali stavět sněhuláky a koulovat se, co to šlo. Celí promočení jsme se před jednou hodinou vrátili dovnitř.

Jak jsme se sešli, začali jsme festival národů. Jeden stát po druhém zpíval nějakou koledu, učil nás tance, kdy nebo ukazovací písničky. Trochu jsem se bála, že to nebude lidi bavit, ale bylo to přesně naopak. Skoro do všeho jsme se mohli zapojit a byla to skvělá zábava.

Skončili jsme asi ve dvě tím, že jsme každý národ zazpíval jednu sloku písně Tichá noc ve vlastním jazyce. Pak jsme měli volnou zábavu, kdy Italové hráli na kytaru, zpívalo se, jedli se dobroty a postupně se odcházelo spát. Nakonec už zůstala jen naše dobrovolnická skupinka, která se bavila porovnáváním českých, polských a ukrajinských vánočních zvyklostí. Pak jsme přešli na rozdíly a podobnosti v jazyce. Už dlouho jsem se nenasmála tak, jako když poláci zpívali jakože česky jednu koledu. Byli prostě dokonalí. Tak jsme pak ještě vymýšleli jazykolamy, přičemž jsem přišla na to, že jim nejprapodivnější přijde, když říkáme slova bez samohlásek a jazykolam: Strč prst skrz krk, byl pro ně tedy naprostým zoufalstvím k vyslovení a legrací k poslouchání. Když jsem se jich ptala, jak to překládají do jejich jazyka, bylo to stejné, jen do každého slova na druhé místo vřadili náhodnou (pro ně asi ne) samohlásku.

Celá akce tedy nakonec skončila úspěšně a ve čtyři jsme všichni už zalezli do spacáků.