Na pondělí jsme očekávali příjezd 80 účastníků. Den předem mi kluci ukázali, které národy mají přijet - It, Šp, Be, Li, Pl. Takže když jsem připravovala programy na velké plakáty, aby si je každý mohl přečíst, začala jsem angličtinou a pak jsem se pokusila hledat něco ve španělštině...no nebyl to dobrý nápad. Zkusila jsem tedy zalovit v paměti a slovníku a poskládat něco ve francouzštině. Myslela jsem si totiž, že Belgičani porozumí a ke španělštině to taky nebude mít uplně daleko. No musim říct, že tento program měl fakt úspěch, bohužel místo Belgičanů přijeli Bělorusové a Španělům taky moc nepomohl, takže byl pouze zdrojem našeho velkého pobavení, když jsme to zjistili.

První skupinka poláků přijela hned ráno, očekávali jsme je s nadšením, ale trošku nevypilovaným systémem. Ale co už, naštěstí neočekávali nic dokonalého, tak jsme na přeskáčku řekli všechny potřebné informace, ubytovali je a vyslali do víru velkoměsta po památkách. Celkem nás to vyčerpalo a doufali jsme, že další dvě hodiny nikdo nepřijde. No povedlo se, tak jsme si zahráli Jungle Speed.

Pak už k nám přicházela skupinka za skupinkou. Některé jsme nechávali v tělocvičnách, šťastnějším byla přidělena rodina, ke které se odjeli ubytovat. Celkem mě překvapilo, že některým se do rodin ani nechtělo. Zvláště, když přijely menší skupinky, raději zůstávali v celku u nás, než rozděleni do bytů a na postele. Ale to je pochopitelné. Jen jsem se nakonec celkem bála, že nebudeme moci využít všechna nabízená místa u rodin. Nechávala jsem si některá schovaná pro později přijíždějící a ti se právě z tělocvičny nechtěli ani hnout. Ale nakonec se povedlo a dokonce jsme ubytovali o 8 lidí víc než bylo původně v plánu. Nejdřív přišel jeden ubytovatel, se kterým jsme již nepočítali a odvedl si 6 Italů. Pak přišla skupinka ubytovaných od jedné rodiny, že je umluvili, aby si k sobě vzali i zbylé dvě holčiny z jejich skupiny.

V pět nás bylo už 82 (včetně dobrovolníků, kteří pomáhali s vítáním a zůstávali celý týden s námi), tak jsem zavolala na ústředí, jestli ještě někoho čekáme. Po krátké chvíli jsem zjistila, že čekáme ještě na 5 Bělorusů, tak sjme čekali dál (už jen ve dvou). Kolem osmé se dostavili i dobrovolníci, tak jsme si udělali soukromou večerní modlitbu.

No do půlnoci se Bělorusové nedostavili, tak jsme volali znovu, ale ještě stále to vypadalo, že mají přijít. No nic, na zamčené dveře jsme vyvěsili mé číslo a šli jsme spát. Bělorusové se k nám ale vůbec nedostali, asi nakonec přespávali s nějakou větší skupinou jinde.